Zádušní mše za pana doktora Jana Deckera
09.06.2020
Pan JUDr. Jan Decker byl poslední předseda Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací ČR
Psal se rok 1961, bylo mně třináct let a já stál na ochozu tehdejšího stadionu Dynamo Praha v Edenu. Dráha kolem fotbalového hřiště byla škvárová, dřevěná tribuna se mně tehdy zdála krásná a úžasná a nikdy by mě nenapadlo, jak důležitý skok dělám, když jsem souhlasně kývl na dotaz, jestli bych si taky nechtěl s několika dalšími kluky skočit do výšky…
Strávil jsem na Dynamu, později opět naší milované Slávii, dětství, dospívání i věk mladého muže a jsem si jistý, že mě v životě nemohlo nic lepšího potkat. Ne kvůli sportu a atletické kariéře, ale především proto, že jsem tam potkal neuvěřitelné množství skvělých a úžasných lidí. Lidí, kteří měli stejně jako rádi sport, Slávii, ale především vyznávali jasné a pevné životní hodnoty.
Mezi nimi to byl i drobný, laskavý, pro věc slávistické atletiky nesmírně zapálený muž, s kterým se dnes ve svých myšlenkách loučíme. Jan Decker, Honza Decker, pro nás mladé vždy pan Decker. Tehdy jsem vůbec netušil, jaký životní příběh měl za sebou. Příběh studenta gymnázia, který byl totálně nasazen, studenta práv, který se zúčastnil pochodu na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše 25. února 1948.
Ale také příběh člověka vyloučeného z vysokoškolských studií, zatčeného STB, vyšetřovaného a odsouzeného tehdejším komunistickým režimem. Po vypršení trestu nastoupil na vojnu k PTP a už nikdy se ke studiím nemohl vrátit… Přesto nezatrpknul, nezhroutil se. Žil, pracoval, se svojí ženou Evou se věnoval nesmírně obětavě atletice a nám mladým slávistickým atletům.
Uběhly roky, psal se rok 2018. Já stál v Nerudově ulici před památníkem věnovaným studentům z roku 1948 a vedle mne stál starý, ale stále nesmírně čilý a hbitý drobný muž, který ten pochod na hrad pamatoval. Bylo mu devadesát, ale přesto moji nabídku, že ho odvezu domů autem, odmítl. Prý to má jen kousek, jen na Jižní město…
Proč to připomínám? Stál jsem tam vedle něj už dávno ne jako mladý atlet, ale jako senátor hrdý na to, že mohu být vedle něj. Protože právě takoví lidé mně dali do života hodně a právě takoví lidé mé postoje v mládí formovali.
A zároveň jsem tím mohl vzdát hold jedné generaci statečných a zásadových lidí, lidí, kteří se nikdy nenechali ohnout ani zlomit, lidí slušných a houževnatých. Takových si musíme opravdu vážit, protože jen díky nim, žijeme ve svobodné zemi. Oni pro naši svobodu udělali víc, než si dnes možná uvědomujeme.
Loučíme se, ale nezapomínáme, díky za vše, pane Deckere!
