Projev k příležitosti uctění památky Jana Palacha v Mělníku
16.01.2019
A co bylo nejhorší, lidé se postupně stáhli, začali mít strach, uzavřeli se, rezignovali. A právě to bylo motivem zoufalého činu Jana Palacha. Snaha vyburcovat společnost, nedat se, bojovat, byla silnější než strach ze smrti.
Je 16. leden 2019. Téměř na hodinu přesně před padesáti došel mladý muž ke kašně pod Národním muzeem, polil se benzínem a zapálil… Bylo mu dvacet let, byl jen o pár měsíců mladší než já, byl jen o málo starší než mnozí ze současných studentů gymnázia, kde i on maturoval.
Druhá polovina 60. let, to byl pro nás dospívající sen! Začala k nám pronikat ze světa současná hudba, začal se otevírat svět, začaly vycházet zajímavé knihy a začala se měnit politika a nás opravdu zajímala! Naše naděje byly nebetyčné a nadšení bezmezné!
Až do noci na 21. srpen. Nemohli jsme uvěřit napadení naší země vojsky Varšavské smlouvy, a možná i proto jsme byli plní touhy a odhodlání za svoji svobodu třeba i bojovat. Nadšení, odhodlání a sepětí celé země bylo ze zpětného pohledu až neuvěřitelné.
O to větší bylo naše zklamání! Ti, kterým jsme věřili, v Moskvě až na jednu výjimku kapitulovali. Přijali potupné podmínky, prodali nás, souhlasili s tím, že u nás zůstane „dočasně“ sovětská armáda.
A co bylo nejhorší, lidé se postupně stáhli, začali mít strach, uzavřeli se, rezignovali. A právě to bylo motivem zoufalého činu Jana Palacha. Snaha vyburcovat společnost, nedat se, bojovat, byla silnější než strach ze smrti.
Mladý člověk – vlastně na začátku života – se rozhodl k něčemu, co nemělo v naší historii obdoby. Svým zoufalým a zároveň hrdinským činem chtěl vyburcovat český národ z letargie, do které země upadla.
Následující desetiletí normalizace mu dávala za pravdu. Čistky, prověrky, cenzura, vyhazování lidí z práce, msta i na jejich dětech, které nesměly do škol.
Za největší hanbu dodnes nepovažuji příjezd vojsk v srpnu 1968, ale to, že nás na Václaváku honili a zatýkali v srpnu 1969 čeští příslušníci VB, čeští milicionáři. Potkani prostě začali vylézat z děr a mě děsí, že mnozí z nich nám i dnes a třeba i na místech nejvyšších radí, co je a není správné.
Měla tedy oběť Jana Palacha vůbec nějaký smysl? Nebyla zbytečná?
Rozhodně nebyla! Nikdy se na ni totiž úplně nezapomnělo. Jen se její význam ukázal později, než bychom si přáli. Trvalo dvacet let, než nová generace vyrazila do ulic a dala najevo svou nespokojenost se zkorumpovaným, nenávistným systémem, který se nazýval socialismus.
A není náhodou, že toto vzepětí začalo v lednu 1989, akcemi při Palachově týdnu. Policii se tehdy ještě podařilo protesty potlačit, ale listopad 1989 už klepal na dveře!
Dnešní dvacetiletí žijí ve zcela jiné době. Jistě mají i oni své problémy a starosti, ale žijí ve svobodné a demokratické společnosti. I díky Janu Palachovi.
A je na nás všech, abychom jeho statečný čin měli stále na mysli. On si to zaslouží a my to potřebujeme víc, než si možná myslíme!
